O Tacovi

19. května 2006 v 10:57 | tpm |  Jiná tvorba
Příběh inspirovaný workshopy Putování s Taliesinem I. až III.

O Tacovi
Pod hradem zuřila bitva. Přilby a štíty praskali pod těžkými, dutými a zvonivými údery kladiv, seker, a mečů. Krev tekla proudem a řev byl slyšet snad až do Rumunska, odkud přišli nájezdníci. Všichni byli tak zabráni do boje, že si nikdo nevšiml mladého chlapce krčícího se pod stromem na samém začátku temného hvozdu, který jako by v hrůzyplném, mlčenlivém gestu říkal těm bojujícím mužům: "Tam, tam se klidně zabíjejte, ale sem, sem mezi nás nevstupujte. Toto je chrám a v chrámu je hříchem prolíti krve."
Chlapec seděl a plakal bezmocností. Aniž se stal mužem, musel jít do marné a hloupé války. Daleko od svého rumunského kraje…daleko od svých blízkých. Nechtěl zabíjet a nechtěl být zabit. Bál se smrti a nenáviděl a nechápal ty, kteří smrtí žili. Jmenoval se Taco a dřív býval pasáčkem krav a koní, tak jako většina z těch, kteří teď dole bojovali a umírali pod hradem. Přestal plakat a chvíli sledoval bitevní vřavu. Najednou, jakmile opět nabyl trochu rozumu, pocítil ve svých zádech zvláštní sílu. Jako by mu na ně někdo mocně dýchl vlhkým a teplým dechem. Pomalu otočil hlavu a konečně spatřil, že sedí na kraji temného lesa, kterého si předtím hrůzou ze smrti sotva všímal. S pohledem, který vrhl do temných dálek hvozdu ho naplnila zvláštní směsice pocitů…Posvátná hrůza i přítomnost hluboké moudrosti. Strašlivá síla i zvláštní smutek…
"Děsivá krása temnoty." Pomyslel si a protože i přes všechnu svou zvláštnost zůstával Taco člověkem, nejvíce ze všeho ho naplnil pocit zvědavosti:
"Co je tam v hlubinách? Co se tam skrývá? Vyjdu znovu ven, když teď vejdu dovnitř? Bude světo zase takový jako teď, jestli se odtamtud vrátím?"
Znovu se dostavil strach.
Najednou ucítil, že tam, v těch temnotách leží jeho osud. Musí tam jít. Musí…
"Ne. Nemusím. Já tam chci." Pomyslel si nahlas a poprvé v životě překonal strach. Strach z neznáma. Byl to jen jeden krok, ale udělat ho, to stálo tolik úsilí a odvahy, kterou mělo jen málo z těch mužů umírajících tam dole pod hradem. Většina z nich by s hrůzou utekla, nebo se lesu rozpačitě vysmála, ale Taco, mladý a nesmělý chlapec, rumunský voják a pasáček krav a koní, ten krok udělal.
* * *
Už dobré dvě hodiny se prodíral skrze houštiny a nízko položené větve vysokých smrků. Nevěděl kam jde, ale v hloubi duše cítil, že jde správně. Byl horký parný den, ale pod stromy bylo vlhko a příjemně chladno. Začalo mu kručet v žaludku a on si vzpomněl, že již nejméně dva dny nic nejedl. Chůze se najednou s tímto pocitem stala nepříjemnější a Taco pomalu začínal litovat, že do lesa vůbec lezl.
"Proč vlastně? Co je to za hloupost? Co tady dělám?"
Zrovna, když ho napadlo, že se otočí a vydá se zpátky, ozvalo se hvozdem, jako když meč pročísne vzduch, hrůzu-nahánějící vlčí zavití. Tacovi zmrzla krev v žilách, když se všude okolo něj začali ozývat v odpověď další a další vlčí hlasy. Všude. Ze všech stran. Strašlivě blízko… Padl na kolena a začal prosit bohy o smilování. V hlavě se mu náhle ozval zvláštní mužský hlas:
"Tady, v hloubi vlastní duše ti nikdo nepomůže. To můžeš udělat jen ty sám. Tak na nic nečekej a udělej co musíš. Sám sis zvolil tuto cestu, nezapomeň!"
Aniž by přemýšlel co to bylo za hlas a odkud se vzal, tasil meč a s nepřítomným výrazem ve tváři, vyrazil směrem k nejbližšímu vlčímu zavytí. Běžel a rychle a hlasitě oddechoval. Od úst mu šla pěna a oči měl rudé a podlité. Na chvíli se změnil v běsnící zvíře. "Já nebo oni.Teď neexistuje žádný strach, žádná odvaha, žádné Rumunsko, žádní blízcí. Jen já, oni a smrt."
Poslední co uviděl, než jeho tělo začali trhat vlčí tesáky, byl soustředěný pohled žlutých zlých hlubokých očí, které věděli všechno a možná i trochu víc…
* * *
"Taco?"
"Ano?"
…žádný strach, žádná odvaha, jen temnota…
"Vítej."
"Kdo jsi"
…žádná láska, žádná nenávist, jen temnota…
"Jsem ty, ale přece trochu jinak. To však teď není důležité."
"Nerozumím."
…žádná hrdost, žádná pokora, jen temnota…
"Já vím. Nemůžeš a nepotřebuješ rozumět."
"Proč?"
Temnota.
"To nesmíš vědět. Jsi tu, abys odpovídal. Když mi na vše odpovíš, můžeš se zeptat na jednu otázku."
"Nechápu proč, ale dobře. Co chceš vědět."
Temnota.
"Proč jsi utekl z bitvy?"
"Měl jsem strach."
Temnota.
"Proč jsi šel do lesa?"
"Byl jsem zvědavý."
Temnota.
"Proč jsi chtěl zabíjet vlky?"
"Nevím považoval jsem to za nutné."
Temnota.
"Kdo jsi?"
"Jsem Taco. Mladý chlapec, rumunský voják a pasáček krav a koní."
Temnota.
"Nesmysl."
"Jak to? Kdo tedy jsem?"
Temnota.
"Jsi Taco. Vrah vlků. Vrah tohoto lesa. Jsi jeho osudem, stejně jako on je tvým. A teď odejdi."
…strach i odvaha, světlo zahání temnotu…
"Počkej, a co moje otázka?"
"Už jsi se zeptal."
…láska i nenávist, světlo zahání temnotu…
"Ale…komu patřil ten hlas v mé hlavě? Proč jsem vrahem vlků, proč jsem vrahem tohoto lesa?"
Ticho…
…hrdost i pokora, světlo zahání temnotu…
Světlo…
Světlo a stíny.
Vůně bylin a broukání zvláštního mužského hlasu.
Slova…špatně slyšitelná slova.
…ten hlas…
…ten hlas už Taco slyšel…
…tehdy v jeho hlavě…
Světlo…
Světlo svíčky a hliněný strop. Kruhová místnost pod kořeny stromu. Zvláštní stvoření vprostřed místnosti…
Temnota.
Temnota a sny.

* * *
Spal dlouho, ale když se probudil, cítil se stejně zmatený jako před tím než usnul. Místnost ani postava totiž nezmizeli. Naopak, jakmile se posadil, hleděl tomu stvoření z očí do očí. Ano, mělo to oči. Smutné a hluboké jak studny…tak moc odlišné od těch žlutých zlých očí, které spatřil, než se propadl do temnoty. Tyhle oči ho naplňovali klidem a mírem.
"Vítej." Usmálo s e stvoření.
Teď to již bylo jisté. Ten hlas, který Taco dříve slyšel ve své hlavě patřil Tomuto…čemu vlastně??? Bylo To ze dřeva a usmívalo se to, místo rukou to mělo větvičky…a hlavně ty hluboké zelené oči…
"Chceš vědět kdo, nebo co, jsem?"
Taco nebyl překvapený, že To ví, na co myslel. Pokládal to za přirozené.
"Tomuhle tady nic neutajím…" Pomyslel si a bylo mu to jedno. Nechtěl před Tím nic tajit.
"Jsem Pařízek. Duch zdejšího lesa."
Taco si všiml, že ač To mělo něco jako ústa, neustále roztažená v širokém úsměvu, tak To s nimi nehýbalo, když To mluvilo.
"Přestaň o mě konečně přemýšlet, jako o divné věci…chci být tvůj přítel."
Stále se usmíval.
Taco konečně prolomil úžas:
"Jak ti můžu věřit?"
"Třeba tak, že si uvědomíš, kdo tě zachránil před smrtí a dal tvé roztrhané tělo zase dohromady."
"Aha…takže ti vlci…to nebyl sen? A tohle, to není sen? To ty jsi mne zachránil?"
"Ne, nebyl. Ne, není a ano, to já."
Stále se usmíval.
"Co se vlastně stalo?"
"Zaútočil jsi na vlky a oni tě málem zabili."
"To ty jsi mi řekl, že to mám udělat."
"Ano, to já."
Stále se usmíval.
"Ale…ale proč?"
"Abys naplnil svůj osud, který sis zvolil."
"Jaký osud? A co ten hlas v temnotě, když jsem spal? A co ty žluté oči plné nenávisti?"
"Jen pomalu mladý hochu. Vše spolu souvisí."
"Nerozumím tomu. Nechápu to."
"Asi to nikdy nepochopíš, ale musíš to prožít. Tak praví tvé předurčení."
Pařízek se stále usmíval.
"A jaké je tedy to mé předurčení?"
"Jak možná víš, jsi v lesích Bílých Karpat. Nedotčených hor, plných vlků, medvědů i jelenů. Lidé sem nechodí. Bojí se temnoty. Ty jsi však vše změnil. Jediným svým krokem, jsi dal do pohybu řetězec nevyhnutelných událostí, který nelze zastavit. Jediným svým krokem jsi dal pokyn ke zničení tohoto lesa…"
"Tak proto mi říkal, že jsem vrah tohoto lesa…ale proč? Proč? Vždyť já to tak nechtěl."
"Nechtěl? Copak si nevzpomínáš co jsi řekl?"
"Ne. Nemusím. Já tam chci…" Vzpomněl si Taco a sklopil hlavu.
"V pořádku chlapče. Mělo se to stát. Vlastně jsme na tebe čekali."
"Jak to?"
"Všechno jednou končí, aby to uvolnilo místo prostor něčemu novému. A tak má přijít i náš konec…"
"Proč? Proč to tak musí být?"
"To nevím. To ví jen bohové."
Pařízek se již neusmíval. V koutcích jeho očí se objevilo cosi jako slzy.
"Co mám tedy udělat? Udělám cokoli řekneš." Taca naplnil posvátný úžas nad tímto stvořením. Nad jeho odvahou nést vědomí svého vlastního konce…
Najednou si přál být taky tak odvážný. Poklekl a sklonil hlavu.
"Pamatuješ ještě co říkal ten hlas v temnotě o tom, kdo jsi?"
"Ano. Řekl, že jsem vrah vlků."
"Pak se jím tedy musíš stát."
"Nerozumím."
"Stará pověst praví, že začátek našeho konce přijde tehdy, kdy mladý hoch plný strachu najde odvahu čelit temnotě a zabije v čestném souboji nejsilnějšího vlka lesa."
"Ten hlas. Ty žluté zlé oči…"
"Ano. Martok. To on je ty a zároveň trochu jinak. Nenávidí tě a zároveň tě miluje víc než sám sebe. Ví, že jsi jeho osudem, stejně jako on je osudem tvým a stejně tak, jako jste oba osudem tohoto lesa."
Taco se roztřásl.
"Jsi připraven? Dokážeš se postavit sám sobě, tváří v tvář?"
"Ano." Našel v sobě Taco dostatek odvahy.
"Dobře, zítra budeš zabíjet."
Pařízek se již zase usmíval.
* * *
Celý večer a celou noc spolu rozmlouvali. Pařízek Tacovi řekl mnoho o lese, o Martokovi i něm samotném. Byly to krásné chvíle, které však, jak už to u takových chvil bývá, utekly příliš rychle. A tak, když začalo vycházet slunce, daleko na východním horizontu, obrátil se Pařízek k již podřimujícímu Tacovi a lehkým šimravým pohybem větvičkou pod nosem ho probudil. Taco se protáhl a omyl si obličej ve studené ranní rose. Pařízek si povídal s nějakou šiškou, kterou v zápětí rozdupal a snědl. Jindy by to Tacovi přišlo divné, ale teď už se ničemu nedivil.
"Je čas." Pokynul Pařízek větvičkou a společně vyrazily na cestu lesem.
* * *
Konečně mu rychlý pohyb medvědí tlapy strhl pásku z očí. Skoro hodinu ho vedli lesem přes stráně, houštiny i potoky, od té doby, co s Pařízkem narazili na skupinu medvědů. Pařízek mu vysvětlil, že medvědi mají sehrát úlohu jakýchsi strážců souboje, aby vše proběhlo podle pravidel. Nyní právě medvědi tvořili kruh, v jehož středu Taco stál. Jejich nepřítomné pohledy hleděli přímo do jeho očí. Taco znervózněl a snažil se očima najít Pařízka. Nikde ho však nenašel. Jen vítr ve větvích mu zpíval smutnou píseň o tom, co ho čeká.
Znenadání největší z medvědů zařval. Řev to byl tak mohutný, že se otřásly všechny statné buky v okolí. Otřásli se všichni medvědi stojící v kruhu a otřásl se také Taco. Po zádech mu přeběhl mráz. "Tak to začíná." Pomyslel si…Zatímco se medvědovo zařvání ozvěnou neslo skrze celý hvozd, z nedaleka , ze všech směrů, se začala ozývat podivná směsice zvuků. Dupání, chrochtání, vrčení, syčení…
Ze stínů se pozvolna začali nořit původci těchto zvuků. Obyvatelé lesa. Brzy jich již bylo všude plno. Kolem kruhu z medvědů se to hemžilo jeleny, prasaty, ježky, veverkami, vlky i hady. Na stromech se s nesnesitelným štěbetáním usadila hejna ptáků. Všechna ta zvířata vydávala nesnesitelný hluk. Přesto však Taca nepotěšilo, když všechny ty zobáky a tlamy najednou zaklapli a rozhostilo se hrobové ticho. Jen vítr stále zpíval ve větvích. Mohlo za to totiž známé hrůzostrašné vlčí zavití.
Dav naproti Tacovi se začal pomalu rozestupovat, až se rozestoupili i dva medvědi z kruhu, kteří jako poslední bránili ve výhledu na tu podívanou. Mezerou v davu zvolna a hrdě kráčel ohromný, žlutooký vlk. V těch očích už Taco neviděl jen zlobu a nenávist. Tentokrát v nich objevil i smutek, smíření a možná i trochu strachu. Ano, strachu. Vědomí toho, že jeho protivník cítí strach, ho naplnilo odvahou a bojovností. Rychlým pohybem vytáhl z pochvy meč, až dav zamručel a ptáci na stromech vyjekli. V koutku úst se mu objevila pěna. Oči měl najednou krvavé a podlité. Hlavou se mu honila neustále dokola jediná myšlenka:
"Já nebo on…teď neexistuje žádný strach, žádná odvaha, žádná zvířata, žádní lidé. Je ty, já a smrt."
Martok zvolna došel až dovnitř kruhu. Dav za ním se neprodyšně uzavřel.
"Chceš mi něco říct vrahu vlků? Vrahu tohoto lesa…"
"Ne, Martoku, tady jsou slova zbytečná."
Dvakrát zkusmo mečem proťal teplý letní vzduch a se zvířecí zběsilostí vyrazil opět vstříc rozevřenému vlčímu chřtánu.

* * *
Když si protřel krví potřísněné oči, pomalu se zvedl na kolena. Na nohou a rukou měl několik hlubokých ran od vlčích tesáků. Vedle něho dodýchával Martok. Tacův meč nejdříve uťal vzduchem letícímu vlkovi přední nohy a poté ho přišpendlil skrze břicho k matičce zemi. Teď z něho trčel jako náhrobní kříž. V očích kolem stojící zvěře se zračil obrovský smutek. I dříve nepřítomně zírající medvědi, nyní zúčastněně, nevěřícně a zdrceně sledovali tu krvavou podívanou. Taco se pomalu obrátil k Martokovi, protože věděl, že je třeba učinit ještě poslední věc…
"Martoku?"
"Ano, vrahu?" Zachrčel vlk.
"Přece jen ti chci něco říct."
"Poslouchám…"
"Odpusť mi."
"Odpouštím ti." Zařval s námahou vlk, až se mu zlomil hlas.
Položil hlavu na zem.
Taco z jeho břicha vytáhl meč.
Vlk se naposledy podíval na nebe, zavřel oči a nozdrami zhluboka nasál voňavý letní vzduch a spokojeně zavrčel.
Vrah vlků se rozmáchl k poslednímu vítěznému seknutí…
* * *

Ten okamžik byl snad nejdelším v jeho životě. Nic by nemělo být snazší, než zabít nehybného nepřítele, smířeného se svou smrtí…Jenže právě v tu chvíli Tacovi prolétla hlavou vzpomínka na minulou noc, kdy mu s dětským zaujetím Pařízek líčil všechny ty nádhery Karpatského lesa….Najednou nechtěl být tím, kdo zapříčiní začátek jeho konce. Rozhodl se vzepřít svému osudu. Obrátil meč proti sobě a prudkým přesným pohybem si ho vrazil do srdce a svalil se vedle Martoka s blaženým úsměvem na tváři.
* * *
Jak tam tak oba leželi umírajíc na vykrvácení a hleděli si do očí, do kruhu vstoupil Pařízek a položil na každého z nich jednu ze svých větviček. Jeho hluboké zelené oči byly plné slz a tentokrát se rozhodně neusmíval.
"Martokova smrt tedy znamená začátek našeho konce…ovšem čin Tacův nám otevírá neznámé obzory. Kdo mohl čekat, že udělá něco takového…"
Již téměř hystericky a zdrceně řval.
"Vrah vlků a vrah tohoto lesa… a přesto je to právě on, kdo nám svou obětí vrátil dávno ztracenou naději. Naději, že po konci přijde opět zase nový začátek."
A snad jen tak pro sebe a medvědy dodal tichým hlasem:
"Jak jen jsem na to mohli zapomenout…"
Medvědi mlčky přikývli a dříve než se s ostatními zvířaty vydaly zpět do svých nor a doupat vyčkávat každý svého konce, navršili na obou tělech velikou kamennou mohylu.

* * *

Stářím znavený a mechem obrostlý Pařízek, kterému již vrzali klouby ve větvičkách, nevěřil vlastním očím. Od té slavné události, kdy Taco usmrtil sebe i Martoka uplynulo stovky let. Tisíce a tisíce lidí začali proudit do jeho lesa, zabíjet zvířata a kácet stromy. Schovával se před jejich sekerami, luky a později i puškami. Bál se jich. Avšak tihle lidé, na které právě koukal, byli úplně jiní. V jejich srdcích cítil lásku k jeho lesu. Ač na sobě měli velmi podivné oblečení a chovali se ještě podivněji. Jedna skupinka ležela na nedalekém paloučku a vychutnávala si paprsky jarního slunce. Několik dalších sedělo pod zvláštním obrázkem matky s dítětem a s jiskřičkami v očích vdechovalo podivně páchnoucí kouř z divného dřevěného mechanismu. Při tom si tropilo nejapné žertíky.
Korunu všemu nasadila ta nejmenší z nich, která s vypětím všech sil tahala těžké klády a větve, jež skládala do podoby zvláštního symbolu.Skutečnost, že to bylo zrovna na místě, kde kdysi stála Tacova a Martokova mohyla, na Pařízkově tváři vyvolala první úsměv od doby, kdy ho tu před stovkami let v tratolišti krve ztratil.
A tak se rozhodl předat svůj přiběh dál. Příběh o Tacovi, Martokovi a bílých Karpatech. Předat ho právě těmto lidem, kteří v Tacově jméně přinesli opět do jeho lesa závan nové naděje.

The end
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Telchi Telchi | 21. května 2006 v 23:23 | Reagovat

Teda chlape... WoW

2 tpm tpm | 22. května 2006 v 12:30 | Reagovat

:-)))...teda a já se bál, že si to nikdo nepřečte, jak je to dlouhý.:-)

3 Zahrada Zahrada | E-mail | Web | 25. května 2006 v 10:59 | Reagovat

Je to moc hezký. :-)

4 Lithin Lithin | 22. září 2006 v 21:46 | Reagovat

Nádherný... :) Naprosto mi to vzalo slova a to se nestává moc často. A pak že nemáš literární vlohy - máš a ani nejsou skryté. ;)

5 KPK KPK | E-mail | 20. listopadu 2007 v 9:54 | Reagovat

Velmi hezký příběh....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.